Po vyčerpávajícím boji s velkou vodou, který byl jako zlý sen, lidé teď začínají pociťovat bolest svých šrámů. Potrvá dlouho, než se rány po celé zemi zahojí, nejednoho člověka už bolest nepřejde do konce života.
Svá zranění odhaluje i město Praha. Mnozí v nich vidí výtku za špatnou ochranu, kterou jí poskytovali magistrát a primátor. Hlavní město se vyhnulo katastrofě, přežilo, ale škody jsou obrovské. Lidé se mne ptají: Jak je to možné?
Útok živlů na Prahu byl na rozdíl například od teroristického útoku loni na New York předem ohlášen a očekáván. Věděli jsme, co se má stát a co a jak musíme učinit. A věřili jsme takřka všichni Pražané, že se povodni ubráníme. Kdo by nevěřil – měli jsme přece zkušenosti, předpovědi, modely, ochranné stěny i přesné mapy zátopových oblastí, měli jsme bytelnou a řiditelnou vltavskou kaskádu za zády. Do obrany se zapojily tisíce obětavých lidí, odborníků, profesionálů a dobrovolníků, i lidí, kteří věřili více sami sobě. Někdy v té době jsem skutečně prohlásil, že Praha je na povodeň připravena výtečně. Skutečně, byli jsme dobře připraveni na to, co bylo ohlášeno, že má přijít, a na úkol nejdůležitější: ochranu zdraví a života obyvatel.
Kritickou se ale stala noc z úterý na středu. Vltava měla být už celkem stabilizovaná, předpověď zněla na vzestup hladiny do rána o 20 centimetrů. Na večerním zasedání krizového štábu jsme se proto dohodli, že další schůzka bude až ráno. Kolem půlnoci jsem si jel zkontrolovat, jak to vypadá kolem vody. Potíže měl botel Admirál, potřeboval další lano a pevněji zakotvit ke břehu. Loď váží 860 tun a mohl by vážně poškodit mosty. Zorganizoval jsem akci přímo na nábřeží a udělali jsme, co bylo zapotřebí. Ale zjistil jsem přitom také, že hladina řeky stoupá rychlostí ne 20 centimetrů za noc, ale 15 centimetrů za hodinu. Svolal jsem neprodleně zasedání krizového štábu a rozhodl o evakuaci Starého Města. Díky této rychlosti měli jeho obyvatelé relativně dost času a evakuace se mohla uskutečnit ráno, za denního světla.
To, co té noci skutečně do města vtrhlo, nebylo onou vypočítanou povodní. Byl to živel, jehož síla se vymykala všem zkušenostem mnoha předcházejících generací a nakonec i výpočtům vodohospodářů, kteří už nedovedli ani říci, kolik vody městem protéká. Přírodní pohroma, na jakou naši lidé vůbec nejsou zvyklí, jakou znali jen z biografů, dorazila na náš vlastní dvorek. A my se teď ptáme: Proč kapitulovalo metro? Jak to, že padají domy? Kdy skončí dopravní chaos? Odpovězme si otázkami: Jak to, že v metru nikdo neutonul? Proč v sutinách domů nezůstali žádní lidé? Čím to, že město nebylo ucpáno hromadnými haváriemi…?
Jsme nyní někde mezi vzpomínkami a nadějemi. Chceme se ale všichni co nejdříve vrátit k normálnímu životu, abychom mohli obnovit své domovy a vrátit se ke své práci. Ale nepůjde to hned. Ohrožení v postižených oblastech trvá a proto stále platí úkol číslo jedna: žádné lidské oběti. Všechno ostatní už se dá napravit.
19. srpna 2002, psáno pro Lidové noviny