Bylo srpnové pondělní ráno roku 2002. Nad Prahou bylo modré letní nebe, pršelo jen někde v jihozápadních Čechách. Reku jsme sledovali už několik dní, zprávy o záplavách jsme přijímali s vážností a obavami. Události však nabraly nebývalý spád. V jedenáct hodin dopoledne jsem vyhlásil v Praze krizový stav a pak následovaly jen hodiny a hodiny řešení nastalých situací spjatých s obavami o osud ohrožených lidí, přemáhání únavy, mobilizování vlastních sil. Stovky lidí na loňský srpen vzpomínají podobně jako já. A podobně jako já si budou říkat: Jsme stejní jako dříve, nebo se něco změnilo? Něco se stalo, když budu parafrázovat název knihy J. Hellera. Okusili jsme pocity zoufalství i naděje, mnozí z nás poznali své hranice, najednou jsme měli k sobě o něco blíž než dříve, vyvstaly hodnoty běžným životem a jeho shonem opomíjené, někteří se dokonce stali hrdiny.
Od loňského roku ztratilo pro nás léto něco ze své bezstarostnosti. Přinejmenším bedlivěji sledujeme předpověď počasí. Řeka se stala natrvalo součástí našeho života. Z líbezného toku Vltavy se ozývají temné hlasy. A my se ptáme: Bude se to opakovat? Za poslední rok se změnil i můj pohled na události. Promítám si v duchu jednotlivé scény a znovu a znovu se ptám, co by možná šlo udělat jinak, co by bylo, kdyby bylo… Byl jsem nesčetněkrát kritizován za svá mediální vystoupení. Mohu jen zopakovat, že jsem říkal pouze to, co jsem momentálně znal, přinášel informace, které jsem měl dispozici. Byl jsem si vědom, že nesmím způsobit paniku, že nesmím dát najevo své obavy, strach o lidské životy. I když tento strach mi seděl přímo „za krkem“ a podvazoval mé řečnické schopnosti.
Zůstávám stále přesvědčen, že jsme loňské povodně zvládli dobře, že hlavní město i přes velké materiální škody obstálo. Nebyly oběti na životech. Praha zachránila své památkové dědictví.
Jsem rád, že obnova postižených oblastí pokračuje: průběžně se dostavují nové byty pro vytopené rodiny, v karlínské Křižíkově ulici už zase není přes den kde zaparkovat a problém zničených domků v Lahovicích spěje k šťastné pointě. Na loni totálně zničeném Střeláku už letos běží bigbítový festival. Karlův most je plný turistů (mohli jsme také stavět jeho repliku…). Ne všechno je však takové, jak bývalo. Co úsilí a peněz bude stát zahlazení těch hlubších jizev. Karlín má mnoho ulic, nejen Křižíkovu. Řada lidí ještě nemůže bydlet a žít tak jako „předtím“. Začali kácet „utopené“ stromy v mé milované Stromovce.
Povodeň mi mimo poznání síly živlů také přinesla setkání a spolupráci s řadou lidí, kterým se obdivuji a bez jejichž práce s doslovným nasazením života by došlo k mnoha tragédiím. Byl bych rád, kdyby Pražané nezapomínali na tyto lidi a pohlíželi na jejich profese s úctou, neboť jim vděčí za mnohé. Ať to jsou dobrovolní záchranáři, hasiči, policisté, armáda i ty stovky lidí, které se sjížděly až z daleké Moravy na pomoc ohrožené Praze.
Často se hovoří o naší době jako o antihrdinské, jako o době, která nemá příklady k následování. Vzpomeňme na tváře těch, co nám podali pomocnou ruku, když nás osvobozovali ze zatopených domů, těch, co bránili Karlův most, stavěli hráze… To jsou ti hrdinové, na které jsme v popovodňovém zmatku, nadávání na problémy s dopravou, nejezdícím metrem zapomněli. Od těchto událostí uplynul rok. Snad nemáme tak krátkou paměť.
Pražské povodní se dostalo i mezinárodního ohlasu. Byl jsem pozván na mezinárodní konferenci do St. Louis v USA, kde jsem seznámil přítomných 900 delegátů z celého světa s činností pražského krizového štábu. Mé vystoupení bylo velice pozitivně přijato. Závěry konference mne však naplnily obavami. Většina dalších povodní v současném světě je horší než ty předešlé.
8. srpna 2003, psáno pro deník Metro