Všechny civilizované státy vynakládají obrovské prostředky na boj proti drogám, zahrnující jak ty represivní, tak léčebné a preventivní. I přes toto úsilí jsme denně svědky drogových tragédií. Slýcháme, jak děti našich přátel „do toho spadly“, a v hrůze očekáváme, zda to nebudou zítra naše děti.
Drogy však nejsou pouze osobní tragédií, ale společenským fenoménem postupně rozleptávajícím tradiční společenskou hierarchii a systém hodnot západní demokracie. Drogy zbavují jedince jeho kontrolních mechanismů, rozpouštějí jeho kulturní podmíněnost, sociální odpovědnost a často jej vystavují nezřízené manipulaci. Proto jsou drogy i otázkou politickou.
Vraťme se trochu do historie. Využití drog pro dosažení určitých politických cílů je známé už od dob opiových válek v Číně. Celkem tři ozbrojené střety v letech 1839 až 1860 mezi Čínou a Velkou Británií a Francií vedly ke kolonizaci svého času nejsilnější velmoci na Dálném východě.
Za druhé světové války Japonci rozdávali opium porobenému obyvatelstvu Mandžuska, aby se vyhnuli národnímu povstání.
Významná role v minulém století je připisována studentským nepokojům na konci šedesátých let. Železná opona a vlastní politická situace v roce 1968, spojená se sovětskou okupací země, nám poněkud zastřela to, co se tehdy v Evropě dělo. Pouliční války a masivní demonstrace jako projevy radikálního vystoupení mládeže v západoevropských zemích doslova otřásly základy tamních vlád a politických stran. Nepokoje sice zanedlouho utichly, ale od té doby už nebylo nic jako dříve. Mládež a její hnutí vytvářející autonomní kulturu se stala novým, nebezpečným partnerem na politické šachovnici. O pár let později se však tento fenomén náhle zcela vytrácí.
Nevznikají nová hnutí, kulturu ovládají spolehlivé syndikáty bezmyšlenkovité zábavy. Významná část mládeže propadá drogám a žije svým „opiovým snem“ bez většího zájmu o okolní dění. Politiku neguje, případně upadá do nereálných utopických vizí náboženských sekt. Mnozí v tom hledali obnovený zájem o duchovno, byl to však úlet na čistě chemické bázi.
Co se vlastně stalo? Proč se najednou svět tolik změnil? Proč se z politiky vytratil tak závažný fenomén, kterým byla mládež? Proč z politiky zmizel odvěký mezigenerační spor? Snad aby si politici oddechli, nebo proto, že jsou tu jiné, vážnější hrozby? Válka s terorismem je něco odlišného, i když i ona je s drogami více méně spojena.
Nabízí se hypotéza, zda nebylo vržení značného množství drog a pokusy s nimi, které byly v padesátých a šedesátých letech minulého století konány (zajímavé že i u nás), využity pro eliminaci mládežnických hnutí, která doslova vyděsila západní svět. Pokusy CIA s cílem prověřit možnosti ovládání revoltujících mas v hraničních situacích jsou zajímavým dokladem politického myšlení té doby.
Je třeba zdůraznit, že drogy jsou také (a především) skvělý byznys. Nejen z výsledků samotného prodeje, ale i z prostředků, které stát každoročně uvolňuje na řešení následků jejich užívání. V současné době jsme přesvědčováni o tom, že boj s drogami je vlastně marný. Jeho výsledky nás o tom každodenně přesvědčují. Je ražena myšlenka, že užívání drog je v podstatě normální, že si ničím nezadá s tradičními prostředky, jako je alkohol, a že je třeba v této situaci vlastně řešit pouze otázku tvrdých či měkkých drog.
Politika dostává nové zadání, a to je otázka legalizace měkkých drog spojená s řadou jmen drogových specialistů i politiků (naposledy místopředseda vlády Petr Mareš). Je vytvářeno povědomí, že legalizace měkkých drog zabrání konzumaci tvrdých drog. Je to argumentace podobná té, že proti rumu budeme bojovat pivem, proti rakovině plic budeme bojovat kouřením „lehkých“ cigaret.
Začíná se tak roztáčet podivný bludný kruh. Oficiálně se tvrdí, že drogy škodí, ale fetující mládeži se odstraňují rizika jejich užívání (testování extáze na diskotékách, výměna stříkaček a jehel), a dokonce i rizika právní (snahy o legalizaci měkkých drog). Několik tisíc mladých se sejde na technopárty, kde po řadu dnů, pod přímým vlivem dusajícího rytmu, alkoholu a drogy žijí v extázi. Žijí na plné pecky, na dlouho potom mají „vystaráno“, není mnoho jiných věcí, jež by byly tak vzrušující.
Děsí mne představa, že takovému excitovanému davu už by stačilo jen několikrát za sebou zopakovat pár hesel či příkazů. To není moje zjitřená fantazie, vždyť to je známá, mnohokrát použitá technologie ovládání davu.
Boj proti drogám, tomuto „moru“ současnosti, je příběhem o svědomí politiky a politiků. Vypovídá také o demokracii, která slouží lidem, jejich bytostným zájmům, a také o demokracii, která odmítá manipulaci s lidským vědomím. Manipulaci jako takovou, ne měkkou nebo tvrdou. Nevěřím, že tento boj je marný. Musíme však chtít doopravdy všichni.
2. října 2003, psáno pro Hospodářské noviny