Červené srdíčko nad Pražským hradem mě irituje. To nehlásám jako antifanoušek Václava Havla, ale jako dlouholetý radní hlavního města pro kulturu a jako zastupitel, který chce radním pro kulturu znovu čtyři roky být. Říkám upřímně: je to nevkus.
Červené srdíčko je mnohovýznamový symbol. Jako takové by mohlo sdělovat leccos, třeba i myšlenky sympatické a mírumilovné, nicméně v čase a místě, kde bylo instalováno, je nelze vykládat dokonce ani jako buřičské, ani jako monumentální, ani jako umělecké dílo.
Je to jen přefouknuté soukromé logo Václava Havla, jímž si podmaňuje symbol české státnosti Pražský hrad. Je to dočasná a neoprávněná privatizace kulturního dědictví českého národa a podle seznamu UNESCO i kulturního dědictví lidstva.
A jak jsem varoval, jde o symbol mnohovýznamový. Hle, srdíčko dřepí na věži baziliky Sv. Jiří, ale ke křesťanskému symbolu oddanosti a pokory, té pokory, již Václav Havel tak rád připomínal ve svých projevech, má tedy hodně daleko. Pak ovšem srdíčko nabývá významu zcela opačného. Jako radní prozkoumám, zda nebyl porušen zákon o ochraně kulturních památek. Byl-li, pokusím se zjednat nápravu. A jako občan této země se budu těšit na to, až srdce uvolní místo tiché kráse Hradčan, až se autor díla Jiří David vrátí se svými nápady do podhradí a Václav Havel ke své pokoře.