Není mnoho jmen v české historii, u kterých se jaksi samovolně spojí jméno oné osoby s pojmem geniální. Antonín Dvořák je genius, jeho hudba je geniální a stala se majetkem nejen tohoto nepočetného národa, ale celého světa.
Jeho genius prostoupil generacemi českého národa – zde bych rád připomenul nejen jeho slavné žáky – Suka, Nedbala, Nováka – ale i jeho potomky, z nichž rodový odkaz ztělesňuje vnuk, houslový virtuos Josef Suk, ale i talent zcela jiného druhu; málokdo ví, že další vnuk, syn jeho dcery Anny, byl slavný fotbalista Slavie.
Jeho rozpínavý duch se však nezastavil pouze u národa vlastního, ale přeletěl oceán a poznamenal i hudbu americkou. Jeho žáky byli kupříkladu i George Gerschwin a Duke Ellington.
I přes pocty, kterých se Antonínu Dvořákovi ve světě dostalo, tak jako málokterému z českých umělců, česká společnost má vůči tomuto geniovi stále jistý dluh. Ať to jsou peripetie s jeho sochou, nebo Nejedlého klatba včetně politických zájmů totalitního státu upřednostňovat jiná jména.
Doufám, že zdařilými oslavami dvořákovského výročí z tohoto dluhu umažeme podstatnou část a jméno Antonín Dvořák bude po další staletí zářit jako stálice na hudebním nebi.
(Z projevu k zahájení projektu Pocta Antonínu Dvořákovi)
RNDr. Igor Němec