Kolikrát jsme v posledních týdnech zaslechli formulku, že „po bitvě je každý generál“? Ani mne už moc nebaví to poslouchat. Myslím spíš na to, že bitvy obnažují charaktery. Říkávali to alespoň můj otec a můj dědeček, kteří prošli oběma světovými válkami, táta druhou a děda jako legionář tou první.
V dnešní době neválčíme, ale bitvy svádíme, to ano. V srpnu s velkou vodou a teď v září v parlamentu s velkými daněmi…A přestože je skutečná válka zkouškou nesrovnatelně ostřejší, charaktery se i dnes obnažují. Z jinak celkem nezáživného terénu zvaného politika vystupují jako nerovnost, nepravidelnost, jako krystal či kámen. Dotvářejí krajinu, vtiskují jí ráz.
Jen opravdu některá, poměrně vzácně se vyskytující skaliska se přitom snaží politické krajině vtisknout i určitou morální tvář. Poznají se zpravidla podle toho, že politickým rutinérům stávají v cestě, překážejí ve výhledu a zdržují provoz. Odpůrci bez skrupulí se je proto snaží vykopat, ostatní se jim alespoň vyhýbají nebo předstírají, že je nevidí. Já si ale myslím, že navzdory názoru mnoha politologů i mediálních komentátorů obyčejní lidé je viděli naprosto jasně a pochopili tedy velmi správně, který z obnažených kvádrů má morální rozměr a který má pouze a jen rozměr.
Teď se asi čeká, že zahřímám: „Politice chybí morálka!“ Nezahřímám, protože si nemyslím, že chybí. A nejspíše jí dokonce není ani tak málo, jak to vypadá. Ona se zatím jen nedokáže hrnout dopředu hlava nehlava. Morálka a odpovědnost (mají mnoho společného) se tříbí v prostředí, kde se bitvy a střety odehrávají takřka denně, kde vítěz i poražený jsou okamžitě zřetelní a kde prvnímu se dostane od lidí upřímného poděkování (kdepak slávy!) a druhému… no, podle zásluh. Právě zde, v místní, nebo jak se říká v komunální politice, kde drobné střety obnažují charaktery neustále, je morálka přítomna více než kde jinde a je zde poměrně snadno rozeznatelná, protože tady je politik především vždycky něčí soused. Tady nefunguje žádné houští: žádná kulatá diplomatická slovíčka ani makroekonomické dopady. Morálka se sama od sebe do „vyšší politiky“ zpravidla nehrne.
Čeká nás – v komunální politice – v nejbližších dnech řada střetů a bitev. Především musíme vyřešit bydlení pro lidi, kterým voda vzala střechu nad hlavou. U nás v Praze je to hlavně otázka obnovy Karlína. Musíme co nejdříve zprovoznit metro. Zavázali jsme se uspořádat summit Severoatlantické aliance a sliby, zejména ty dané spojencům a přátelům, bychom měli plnit. A to nejsou jen plané politické tahy, ale prostý výčet společenských úkolů, které se musí udělat hned.
Příležitostí k obnažování charakterů tedy bude do voleb až až. Nejen v Praze, ale všude po naší zemi. Vypuknou kampaně, budou zasedat volební štáby. Politici budou chodit na stranická grémia, do místních i celorepublikových rad a různých komisí. Ale zbyde jim čas i na obyčejný „pokec se sousedy“?
Tak si znovu vzpomínám na dědečka, který zažil masarykovskou republiku, jak říkal: „Politik má chodit tam, kam chodil Kristus: mezi lidi.“
To o těch generálech jsem od dědečka neslyšel nikdy.