Od minulého týdne, kdy byl slavnostně odhalen pomník Franze Kafky, změnil jsem své pravidelné cesty Starým Městem a záměrně prošel již několikrát kolem toho místa mezi kostelem svatého Ducha a Španělskou synagogou, kde broznová „jezdecká“ socha slavného spisovatele stojí. Dostal ji ke svým 120. narozeninám. Opravdu si lze jen těžko představit, co by slavný spisovatel, jenž svá stěžejní díla odmítl vydat knižně a ještě příteli Maxu Brodovi
na smrtelné posteli nakázal je spálit, co by svému pomníku řekl, kdyby se ho dožil. Třeba toto: „Každý člověk má svůj vlastní život a svého vlastního boha. Svého obhájce a soudce.“
Franz Kafka, pražský rodák (slavných rodáků nemá Praha zase tolik, jak by se zdálo…), se ve své skromnosti a nenápadnosti stal stylotvorným géniem tohoto města. Kafka i bez pomníku je monumentem, na kterého se sem lidé jezdí dívat, na jeho město si sáhnout, prožít si sem, do Prahy, jeho příběhy, obavy, stíny i černý humor. „Život je neobratně sestavená hostina, při níž se netrpělivě čeká na předkrm, zatím co kolem přešla v tichu hlavní pečeně,“ píše Franz Kafka.
Jak by asi autor Procesu a Zámku vnímal skutečnost, že mu pomník odhalují nejvyšší úředníci hlavního města? Ale jen při povrchním setkání s jeho romány si můžeme myslet, že popisují souboj člověka proti neosobní moci a byrokracii. Jeho hrdinové, jak možná s překvapením zjišťujeme, nebudí lítost. Pan K., stejně jako třeba Řehoř Samsa jsou především slušně vychovaní, spořádaní občané, kteří si svůj osud usnovali vlastní plochou poslušností. Nakonec i do zámku vstoupilo mnoho lidí, zatímco pan K. zůstal přede dveřmi.
Z Kafkových myšlenek jsem si jako matematik a šachista asi nejvíce oblíbil tuto: „Logika je sice neotřesitelná, ale člověku, který chce žít, neodolá.“ Jako politik bych s ní možná i vystačil.