Za několik uplynulých týdnů jsem byl mnohokrát dotázán na význam Úřadu pro ochranu osobních údajů, který od 1. září vedu. Málokdo by totiž byl schopen jen tak z ničeho nic vymyslet víc než dva tři způsoby zneužití osobních údajů, a to ještě nejspíš jeden z nich bude použití ukradené karty, což sice je zneužití, ale nikoli osobních údajů.
Odpovídám pokaždé stejně: Osobní údaje jsou opravdu klíčem k soukromí. Nikomu by se nelíbilo, kdyby bulvární tisk dostal do rukou jeho dotazník vyplněný pro personální agenturu, třeba i s nelichotivým hodnocením výsledků konkursu. Každému by jistě vadilo uvedení na seznamu operací vyvěšeném na nemocniční chodbě včetně popisu zákroku, který má jako pacient podstoupit. Může být vůbec někomu příjemné, když ho bude kdosi sledovat kamerou a mít přesný přehled, kdy dotyčný odchází z domu, kdy a s kým přichází? Není to tak dlouho, co na tomto místě Václav Votava coby jeden z poslanců největší vládní strany kritizoval způsoby, jakými sám stát porušuje principy ochrany osobních údajů, k čemuž nejčastěji dochází formou zveřejňování rodných čísel občanů ve veřejně přístupných evidencích. Jako příklady uvedl obchodní rejstřík, katastr nemovitostí a evidenci daňových identifikačních čísel (DIČ).
Pan poslanec má pravdu, že v tomto ohledu se stát nechová zrovna vzorně. Proto úřad, který vedu, podle mých informací v minulosti již několikrát vyjádřil názor, že katastr nemovitostí by měl sloužit pouze v souladu s účelem, kvůli kterému byl zřízen. A tím je registrovat nemovitosti, nikoli vlastníky.
Úřad proto dokonce navrhl způsob, jak by mohlo dojít ke zlepšení stavu, který nelze označit jinak než jako masívní průlom do soukromí občanů. Ochota učinit všechny potřebné legislativní kroky a technická opatření však byla na příslušných místech nulová. A obdobně dopadla stanoviska úřadu ve věci obchodního rejstříku.
Poslanec už ovšem nemá pravdu v tom, že by úřad mohl (on dokonce napsal, že by měl) změny v legislativě iniciovat. Úřad nemá zákonodárnou pravomoc, zatímco například poslanec ji má. Úřad má v rámci legislativního procesu jedinou výsadu, totiž že je povinným připomínkovým místem – a k předloženým právním normám se také vždy vyjadřuje. Jsou ovšem i případy, kdy návrhy právních předpisů úřadu předloženy nejsou – mluvím třeba právě o zákonu upravujícím podobu DIČ, na které také poslanec správně poukázal. Však samo ministerstvo financí 6. května 2004 v České televizi přiznalo, že přijetím nového daňového řádu se potvrdil do té doby existující stav, tj. využívání rodného čísla jakožto DIČ, se zdůvodněním, že změna by byla příliš nákladná. Výrokem „ignorantia non est argumentum“ odbylo fakt, že zákonná úprava nebyla úřadu předložena. Neznalost jistě není argumentem. Jaký argument ale nabídne předkladatel zákona, jestliže ignoroval povinné připomínkové místo dané legislativním procesem? Zajímá to zákonodárnou iniciativou vybavené poslance?
Nechci ale plakat, že je úřad obcházen a nepožívá té vážnosti, které by požívat měl. Spíš chci jasně říci, že se budu snažit mu odpovídající vážnost získat. Už před svým zvolením předsedou jsem v Senátu uvedl, že k mým prioritám patří revize zákonů z hlediska toho, zda skutečně respektují ochranu soukromí občanů tak, jak ji zákon o ochraně osobních údajů upravuje.
Vítám proto poslancův zájem a slibuji mu, že mu výsledky revize a doporučení úřadu předložím se žádostí o naplnění jeho pravomoci a předložení návrhů změn v zákonech. Je přece evidentní, že pokud stát chce bránit ve zneužívání čehokoli, neměl by tomuto zneužívání sám napomáhat.
10. října 2005, deník Právo