Ve středu ráno, až půjdu do úřadu, možná se už kdesi v poušti budou vraždit lidé a můj strach i soucit mi připomenou Hemingwaye: „Až kdekoliv na světě zazní výstřel, neptej se, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“
Začíná čtvrtá válka v Persii za posledních dvacet let. Narozdíl od těch předchozích tří, rozpoutaných stejným člověkem, prezidentem Saddámem Husajnem, proti téhle protestují miliony lidí na celé planetě. Tvrdí, že je to válka USA a jejich prezidenta. Já si to nemyslím.
Dvanáct let si Saddám ze světového společenství reprezentovaného OSN dělá legraci. Nesplnil rezoluce o odzbrojení, a s výjimkou několika posledních měsíců, doslova až pod bajonety amerických vojáků srocených kolem jeho země, nespolupracoval s inspektory Spojených národů, kteří na odzbrojení Iráku měli dohlížet. Husajn léta letoucí tvrdí, že žádné zbraně hromadného ničení nevyráběl, neskladoval a neměl. V zápětí po pondělním ultimatu George Bushe připouští, že měl. Ale už nemá. A že nebude váhat je na obranu Iráku a svého lidu použít.
Je válka na Irák správná, nebo agresívní a proto špatná? Jedním z mých soukromě používaných lakmusových papírků je hlasování Francie v Radě bezpečnosti. Zdokumentovaná historická zkušenost praví, že jakmile orgán dospěje k rozhodnutí a Francie je proti, bylo řešení Rady bezpečnosti správné. Ale – bez satiry – funguje to i teď?
Jestli Husajnovi důvěřujeme, navrhněme rezoluci, která by zrušila obchodní embargo proti Iráku. Zrušme mimořádná bezpečnostní opatření. Snižme výdaje na armády a policii. Nebojme se létat ani nad Dukovany a Temelínem. Navrhněme rezoluci OSN odsuzující agresi Spojených států amerických a odzbrojme je. Bude nám lépe? Budeme se cítit bezpečněji?
Je to krajní představa. Ale ilustruje celkem dobře to, co asi skutečně znepokojuje obyvatele Země, a to nejen tu jejich hlasitě protestující menšinu, ale zřejmě velkou většinu. Je to svévolné, nekontrolované použití vlastní moci a síly. Iráckému prezidentu je nesporně taková svévole mnohem bližší, než prezidentu americkému, ale on ani George Bush není tou spolehlivou morální oporou pro případ vojenského zásahu proti Iráku. Proti komukoliv. Je jí OSN? Nebo Německo, či Francie?
Moc se skrývá před veřejností a světová politika postrádá silné osobnosti. Včetně Spojených národů (kdopak to předsedá Valnému shromáždění?). „Svět není horší než býval, jen ho řídí čím dál horší lidé,“ napsal Ludvík Vaculík. Pak není divu, že se láme i NATO. Z nevíry nevěra, z nevěry nedůvěra.
Nezbývá, než válku na Irák vyhrát. Potlačit špatnost – a zatím pro teď už nic víc, než se to zlepší.