Událost, při níž se v těchto dnech setkáváme, by ještě před nedlouhou dobou byla v Praze naprosto nemyslitelná. Mocenský režim, který u nás tehdy vládl, udržoval lidi v područí mimo jiné tím, že v jejich myslích neustále pěstoval všudypřítomný obraz nepřítele. Nejlépe takového, ze kterého jde strach. Právě takový obraz NATO v nás komunisté vytvářeli; hodil se jim jako ideální propagandistický artikl.
Tehdejší vládci nám ovšem lhali ve více směrech. Nejenom tím, že nám Severoatlantickou alianci popisovali jako útočný pakt, ale vlastně mnohem nebezpečněji i tím, jaké principy se nám snažili vsugerovat: například to, že jediný vhodný způsob, jak bránit svoje zájmy, je uzavírat se před světem, chránit svoje hranice, být ostražitý a kontrolovat každého, kdo k nám přichází.
Od té doby uběhlo necelých třináct let. Můžeme se ptát, co všechno se změnilo. Napohled jsou to změny zásadní, zřejmé a velmi významné. Takzvaná Varšavská smlouva zmizela do oblasti zapomnění a my se účastníme jednání Severoatlantické aliance jako její plnoprávný člen. Představu nepřítele nahradila představa spojence, obraz útočníka vystřídal obraz obhájce svobody a lidských práv. Z domněnky, že člověk nejlépe obstojí, když si hlídá své hranice, střeží své zájmy a pečlivě filtruje, co k němu zvenčí přichází, jsme dospěli k poznání, že mnohem lepší je navazovat kontakty, otevírat se všem možným vlivům, komunikovat a poctivě se snažit o porozumění. To, na co bychom ještě nedávno stěží dokázali myslet, dnes pokládáme za zcela samozřejmé.
Změnily se pochopitelně naše představy i ve věcech mnohem obyčejnějších a konkrétnějších. Svého času bychom si například stěží představili, že v armádě může vládnout nejen disciplína, ale také noblesa, a že vojáci si nemusejí autoritu zjednávat jen silou, ale třeba také svými schopnostmi. Dnes je taková představa běžná i v české armádě, což patří, mimo jiné, také k úspěchům Severoatlantické aliance.
Ale změnilo se i město, v němž se nyní setkáváme, a troufám si říci, že i navzdory živelné pohromě, která v nedávné době udeřila na Prahu ničivou silou, je krásnější a barevnější než před třinácti lety. Česká republika se otevřela celému světu a na Praze je to vidět nejzřetelněji. Na ulicích se tu mluví všemi jazyky a potkávají se zde lidé všech barev pleti, názorů a vyznání.
V hloubi lidské mysli ale možná zůstaly některé pozůstatky minulé doby nezměněny. Podvědomý pocit snadného ohrožení, podezíravost vůči cizincům, bezděčná touha bránit své zájmy tím, že se před ostatními uzavřeme. Napomoci tomu, aby podobné přežitky zmizely, je naléhavý úkol nás všech, tedy i Severoatlantické aliance. Čeká nás v tom ještě mnoho práce. Nicméně doufám, že Praha, město s ojedinělou historií setkávání kultur, město jedinečné krásy a slavné minulosti, ale i otevřené budoucnosti, k tomu poskytne dostatek inspirace.
Září 2002, psáno pro časopis členských zemí NATO