Jsou povolání, která mimo profesních nároků kladou též nároky na morální profil jejich vykonavatelů. Ty jsou obecně spojovány s důvěryhodností dané osoby a s morálním právem ztělesňovat určité společenské hodnoty.
V podstatě jde o to, že veřejné mínění není ochotno akceptovat, aby v takových funkcích a společenských rolích vystupoval kde kdo. Není nám proto lhostejné, zda např. naše děti učí člověk, který je svým povoláním přímo určen k tomu, být nositelem a hlasatelem společenské morálky, ale jehož osobní život je s ní v hlubokém rozporu.
V obdobné situaci je i politik. Jeho hodnocení není vázáno jen na úspěšné vykonávání dané společenské funkce, ale jsou na něho kladeny i zcela specifické požadavky, týkající se jeho mravního charakteru. Je tak pod neustálou společenskou kontrolou, jeho soukromí ztrácí nárok na základní ochranu, kterou požívá kterýkoli jiný občan, jeho politický i osobní život se stává veřejným majetkem.
Jelikož jsou na politiku kladena mnohem vyšší morální kritéria, politik se tak automaticky dostává do pozice hlasatele morálky apelujícího na občany. Tohoto „úkolu“ se jen málokterý politik sám od sebe zřekne. Dochází tak k zajímavému jevu, kdy morálka dostává dvojí podobu – tzv. „vyšší“ a „nižší“. Ta vyšší, vyjadřující státní, národní a všelidské ideje, je často hlásána lidmi, pro které je z piedestalu této morálky ta druhá nepodstatná, protože se jich samých už jakoby netýká. Ta druhá – nižší je pro svou elementárnost určena občanům, kteří nebyli vybráni pro plnění úkolů celospolečenského charakteru, a nepatří tak k vyšším stupňům společenské hierarchie. Pro ně má být samozřejmostí, že budou dodržovat veškeré mravní zásady, které od nepaměti umožňují společenský život, zajišťují jeho fungování bez otřesů a katarzí; že budou laskavými otci a manželi či matkami a manželkami, že budou důsledně dodržovat manželský slib věrnosti, neopustí svou postarší manželku a matku či manžela a otce svých dětí pro pomíjivost a atraktivnost nového vztahu, že nevyhodí za práh svého domu psa, který jim věrně a láskyplně léta sloužil jen proto, že se jim zachtělo nového čistokrevného plemena, nevztáhnou ruku na cizí majetek a nezapřou jména svých přátel.
Komunisté hlásali tzv. třídní morálku proto, aby zakryli svou vlastní nemorálnost. Jen díky ní tak mohla vzniknout jejich vlastní kritéria pro škatulkování lidí do oněch děsivých společenských tříd. Tím si zdůvodnili své „morální právo“ chovat se nemorálně a zločinně vůči ostatním lidem. Tyto jejich vize a sociální inženýrství, zaplaťpánbůh, odvál čas. Přesto všechno však touha některých štěpit morálku zůstala.
I v demokratické společnosti založené na formální rovnosti všech občanů vyvěrají tyto tendence jako přežívající relikt stavovského chápání společnosti a nadstandardních privilegií, nebo jako pocitově chápané právo vyplývající ze společenské hierarchie. Takto nějak vznikají kohorty „mravních autorit“ a „hlasatelů nejvyšších pravd a zásad“. To vše vypadá napohled velmi efektně a občan se má cítit jako člověk mravně nedokonalý a s pocitem studu. Neboť on, pouhý smrtelník, žije svůj život plný omylů, pochybení a výčitek, že se mu nedaří naplňovat základní mravní kritéria vštěpovaná všem generacím. Možná, že za svůj život neučiní nic mimořádného. Nic, co by z něho udělalo čítankového hrdinu, a přesto je pro společnost nepostradatelný.
Velikost mravních autorit totiž není dána jejich vznosnými proklamacemi, ale mírou jejich slušnosti a pokory k ostatním a každodenním naplňováním elementární morálky ve svém osobním životě. Proto nepodléhejme lidem, kteří mají v oku trám a vidí jen třísku v oku druhých.
19. června 2002, psáno pro deník Metro