V jedné zemi, za devatero horami a devatero řekami žili spolu Musové a Nemusové. Musové museli všechno a Nemusové nic nebo skoro nic. Nemusům se to líbilo, Musům ale ne. A tak, jak šel rok za rokem, se Musové snažili, aby se stali buďto Nemusy, nebo aby Nemusové také museli. Po různých nepovedených peripetiích, při kterých bylo zabito mnoho Musů i Nemusů, se prokousaly k demokracii, kdy si byli všichni rovni a všichni se stali Musy.
Mezi Musy však byli někteří, kteří si mysleli, že by všechno nemuseli. Jeden proto, že všechno ví, druhý, že zpívá lépe než ostatní Musové, třetí, že to dotáhl dále a výš než ostatní Musové, a tak by se dalo pokračovat dál a dál. A tak co zatím obyčejní Musové vyplňovali dotazníky, smolili žádosti, museli a museli spoustu dalších věcí, někteří Musové přemýšleli co dělat, aby nemuseli. Děd Vševěd jim poradil, aby hledali na patřičných místech své kamarády a známé, aby s jejich pomocí nemuseli dělat to, co jiní Musové. Rádi se přitom předváděli v televizi, radili v rádiu, stávali se dle potřeby odborníky na to či ono, jen aby si obyčejní Musové všimli, že jsou jiní, že by nemuseli, co musí ostatní. Uzavřeli pevné a nerozborné společenství pod obchodní značkou V.I.P.
I stávalo se, ovšem jen velmi zřídka, že na dotyčném místě nenašli kamaráda. Dokonce tam byl někdo, kdo chtěl, aby vyplňovali dotazníky a smolili žádosti jako jiní Musové.
Co dělat?
Jako vždy pomohli kamarádi v televizi, v novinách, a zahájili boj za svá nezadatelná práva. Dštili oheň a síru, vyhrožovali zatracením a peklem, a to by v tom byl čert, aby se někdo nelekl. A postupně se lekali a lekali, až se všichni polekali.
A nakonec bylo všechno tak, jako dříve. Musové pořád musí a Nemusové už zase nemusí.