Jaroslav Hašek. Jak jej představit? Má za sebou tolik děl, příběhů a vlastností, má kolem sebe tolik obdivovatelů i nesmiřitelných kritiků, že prostě není možné napsat jen „slavný český humorista a satirik“. Jaroslav Hašek, spisovatel, anarchista, politik i svého druhu národní symbol. Král bohémy a věčný provokatér, se dočká se v Praze svého pomníku.
Bude stát na Žižkově, na Prokopově náměstí. Postaví jej městská část Praha 3, která už v roce 1999 za tím účelem koupila sádrový odlitek Haškovy sochy. Pomník přijde na 3,2 miliony korun, přičemž hlavní město Praha na něj přispěje skoro polovinou.
A je to dobrá investice. Hašek nebyl jen spisovatelem, ale vtipným ilustrátorem „typické národní povahy českých lidí“, pokud jsme ochotni o podobné kategorii debatovat.
Narodil se v Praze v roce 1883 (Praha nemá zase tolik rodilých spisovatelů, jak by se mohlo zdát), do rodiny středoškolského profesora. V roce 1893 byl zapsán na gymnázium v Žitné ulici – bydlel nedaleko ve Školské – a jeho třídním profesorem ve druhém pololetí primy byl Alois Jirásek. Vydržel do kvarty, kterou si zopakoval, ale v roce 1898 byl ze školy vyloučen za účast na protiněmeckých bouřích v předcházejícím roce.
Začal tedy chodit na Obchodní akademii v Resslově ulici, kterou absolvoval v roce 1902. To už měl za sebou první literární úspěchy: publikoval črty ze svých toulek Slovenskem a Moravou, první humoristické a satirické povídky a další drobná díla. Po absolutoriu Obchodní akademie byl přijat do banky Slávie jako úředník.
Dál podniká dlouhé pěší toulky po Čechách, Moravě, Slovensku a Haliči, dál žije bohémským životem a přátelí se s anarchisty. V roce 1911 zakládá Stranu mírného pokroku v mezích zákona, za níž na Vinohradech kandidoval ve volbách.
První světová válka přinesla obrat do Haškova života. Narukoval do rakouské armády, na haličské frontě přeběhl k Rusům, vstoupil do legií, psal do novin a věřil v revoluci. Začal se zde rodit román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Haškovo životní dílo a jedno z nejznámějších děl české literatury ve světě.
Právě i kvůli Švejkovi mám Haška rád. O první světové válce mi často vyprávěl můj děda Matěj Němec, také legionář a později generál prvorepublikové armády. Jeho zážitky a pohledy na válečné události jsou tak jiné, než pohled Haškův, ale rozuměli by si určitě v názoru na lidskou hloupost, vojáckou tupost a hlavně na nehumánnost války. Oba byli vojáci – Hašek bohém a literát, děda důstojník. V kontrastu i souznění těch dvou osobností si uvědomuji Haškovo spisovatelské umění pozorovat charaktery, prožívat události, dělat si srandu z lidí, kteří si to zaslouží, a přitom neurážet vulgaritou. Haškův lidský osud se naplnil v lednu 1923, kdy chudý a osamocen, s nehotovým čtvrtým dílem Švejka na svém psacím stole umírá.
O Jaroslavu Haškovi koluje bezpočet historek, legend, anekdot a pověstí. Žádný režim si netroufal jeho dílo ignorovat, ale žádný ho ani neměl rád. Legenda praví, že už někdy na počátku 80. let se uvažovalo o postavení Haškova pomníku v Praze na Žižkově. Jedním z výtvarných návrhů byl prý monumentální, do kamene tesaný půllitr piva. Nápad se nerealizoval, pomník se nepostavil.
Ale teď už to vypadá téměř jistě. Návrh Haškovy sochy vypracoval ještě za svého života profesor Akademie výtvarných umění Karel Nepraš. Jeho dcera ji připravila pro odlití do bronzu. A já, ač milovník vína, už se těším, až si dám s Haškem jedno žižkovské pivo.