Protože to všem obcím přikazuje zákon. To by byla jistě odpověď stručná a dostačující. To jsem také připomněl starostům městských částí Prahy v dopise, který jsem jim nedávno rozeslal.
Samosprávným městským částem je totiž hlavním městem svěřena povinnost založit a vést kroniky. Takové úřednické zdůvodnění ale v tomto případě asi nestačí. Ani mně by nestačilo, když se podívám na datum přijetí tohoto zákona (č. 80/1920 Sb.), případně prováděcího Nařízení vlády (č. 169/1932 Sb.). Copak má v dnešní moderní době smysl vést „pamětní knihu obecní“ a „mít vytvořené místo kronikáře“?
Určitě ano, a nejen kvůli historikům, kteří tvrdí, že kroniky jsou pro ně jedinečným a nenahraditelným původním pramenem. Kronika je především kolektivní pamětí obce.
Místní písmák zachytí události objektivně, když vypisuje jména a funkce aktérů, názor vyjádřený třeba jejich hlasováním. Kronikář zachycuje data slibů, zahájení, dokončení, slavnostního otevření, narození, návštěv, úmrtí… Ale i průběh slavnosti, tradičního svátku či lidové veselice. Hlavně však popisuje život obce i s notnou dávkou subjektivního pohledu. Jak by ne, když je té obce občanem, ostatním lidem sousedem, pamětníkem i činitelem života současného a budoucího. A tak k záznamu starostova projevu připojí i odpověď starého Vodičky ze statku za potokem, protože na něj lidé hodně dají.
Obecní kronika se tak stává dokumentem o životě a díle určitého společenství lidí, jejichž životy se více či méně vzájemně prolínají a ovlivňují. Kronika, to je soupis příčin a následků takových průniků a průsečíků. Žádný jiný pramen, žádná novinová zpráva, statistický souhrn, televizní šot ani pravidelná „hlášení na kraj“ nemohou o životě obce vydat takové svědectví.
Dnešní generace z kronik čerpá mnoho důležitých informací: o životě zajímavých osobností, o původní podobě historické budovy, o založení místní školy a o jejích ředitelích, o tom, jak se proměňovaly lidové zvyky a kde jsou počátky té či oné tradice. „Kronika zachycuje to, co velké historii uniká: tedy všední, obyčený a pro současníky nezajímavý život obce, který ale pro potomky má obrovskou informační a historickou hodnotu,“ říká Stanislava Dvořáková z historického oddělení Muzea hlavního města Prahy.
Je dobře, že dnešní generace kroniky i píše. Dělají to s nadšením a obětavostí, jinak by to ani nešlo. „Za hrozně málo peněz dělají hrozně důležitou věc,“ říká paní Dvořáková. Kronikáři spolu scházejí, předávají si zkušenosti, mladí se učí od zkušenějších, přebírají povinnost od starých, v některých obcích začínají na zelené louce. Historikové jim poskytují odborné zázemí a pořádají pro ně přednášky a semináře.
Citovaný zákon z roku 1920 je stále v platnosti. Já ale vidím mnoho dalších důvodů, v něm nepopsaných, proč vést pamětní knihy obecní a zanechávat v nich svědectví našim spoluobčanům, kteří teprve přijdou na svět.