Sochy

„Neměly by se dělat ukvapené názory na sochy. Neměly by se dělat ukvapené sochy vůbec“, napsal Miroslav Horníček v Dobře utajených houslích.

Žádná ze soch, které iritují Milana Knížáka, není ukvapená. Narozdíl od těch, které byly v Praze zbudovány v poválečných letech a v těchže letech zase odstraněny, například odstřelem.

Právě ty plastiky, které se ocitly na trase středečního Knížákova happeningu, k Praze patří. Většinou symbolizují a připomínají události či osobnosti, jež tak či onak utvářely atmosféru hlavního města. Úkolem soch je tento proces utváření prodlužovat do života dnešním současníkům. A také nově utvářet toto město posvém.

Nové sochy se s městem, jeho obyvateli a návštěvníky sžívají. Lidé je potkávají teprve nedlouho, letmými pohledy zaznamenávají do podvědomí jejich výraz, tvar i místo, kde stojí, a nacházejí významy, které sdělení zachycená při těchto setkáních možná obsahují. Sochy se stávají místem schůzek, součástí popisu cesty, aby živí lidé trefili. Některá socha bude mít více přátel, než jiná. Některá se možná časem stane symbolem osamění. Ale každá má právo dospět.

Ukvapené happeningy význam nemají. Sdělení se ztrácí: happening či demonstrace? Zač a proti čemu? Proti špatným sochám, špatnému výběrovému řízení, nebo proti vlastní bezvýznamnosti?

„Ty sochy, které na ryncích svůj kámen vyhřívají, jsou těchto žertů zhola vzdáleny,“ mávl by rukou Josef Kainar.