Turistický veletrh Holiday World patří k mým nejoblíbenějším akcím v roce. Začíná pro mne zpravidla pracovně, ale rád se pak do výstavních sálů vracím ještě o víkendu, jako „veřejnost“. Veletržní expozice ve mně provokují představy, jak by se v tom nebo onom koutě světa, na pozadí té nebo jiné přírodní scenérie, eventuálně před portálem gotického či exotického chrámu vyjímala moje malá, mírně zaoblená postava obklopená manželkou, dětmi a dalšími členy zájezdu. Řízek mezi chleby a termoska v podpaží… Jenže zanedlouho se listy palem na velkoplošných fotografiích rozmávají větrem, mořský příboj se rozšumí a uprostřed divokých, rozeklaných skal zaslechnu tichou modlitbu osamělého buddhistického mnicha. Jaká asi stráží tajemství?
Letos je tu výstava fotografií loni zesnulého Jiřího Hanzelky, jsou tu i fotky velehor, indonéských pralesů, obrázky z Galapág i z amazonské džungle od renomovaných autorů Kamaráda, Švaříčka, Kolbaby Waltera, Bareše a Kasla. V neděli se budou promítat filmy s Thorem Heyerdahlem a filmy Ericha von Dänikena. Zastaví se i Miroslav Zikmund.
Zavírá se v šest, ale to už si na Výstavišti v Holešovicích připadám jako Indiana Jones. Cestuji rád. Ne nějak vášnivě, ale rád. Na dovolenou, služebně, daleko i blízko, a za celá léta jsem ještě nedořešil otázku, jestli je důležitá cesta, nebo cíl. Asi podle toho, jedu-li za přáteli, za odpočinkem, za poznáním, či zda cestuji z důvodů záměrného působení si útrap, čili kvůli sportu. Nebo domů. Nevyřeší se to ani na Holiday World. Je tu 630 vystavovatelů z 50 zemí, a každý tady po dva víkendové dny nabízí svou představu cestování. Pohodlí, zábavu i dobrodružství. Praha představuje sama sebe.
Co ale s cestováním souvisí vždy, i když to je už hodně ošoupaná fráze, to je poznání. Já bych řekl dokonce vzdělání. Kůvli tomu prostému zjištění, jak se kde žije a proč. Tento druh vzdělání potkává každého cestovatele i rekreanta jaksi sám o sobě, bez přirážek a beze slev a bez školného. Je v tom takové zvláštní kouzlo turistiky, že ti zahraniční návštěvníci vždycky přijíždějí proto, že to tu mají rádi, nebo chtějí mít. Aspoň já neznám nikoho, kdo by se jezdil do ciziny na dovolenou schválně naštvávat. Je v tom obrovská příležitost dělat si přátele. Individuálně („Sorry, where you come from, madam?“) nebo skupinově („Ach die Tschechen… aber anderfalls sie sind voll und ganz die nette Leute!“). Také spolupracovníci, kolegové a obchodní partneři povstávají nezřídka z cestovatelských výbojů.
Až se teď staneme členem Evropské unie, bude to hodně právě o tom cestovatelském poznávání. To platí vzájemně jak pro nynější evropskou Patnáctku, tak pro naši novou Desítku. Pokud vím, tak hodně Evropanů se chystá ať už soukromně, nebo obchodně k „rekognoskaci“ nově přijímaných zemí, podobně jako mnoho lidí „od nás“ se těší, jak se vypraví do té konečně i naší Unie. Šťastnou cestu.