Úvodem bych rád předeslal, že se chci, jak se říká, držet svého kopyta, a proto nebudu ctěné auditorium unavovat trapnými pokusy o vhledy do ryze odborných a úzce specializovaných oblastí týkajících se drog. Nemíním předstírat znalosti toxikologa, zkušenosti terénního pracovníka či psychoterapeuta. Dokonce jsem drogy nikdy nebral, ani neokusil. Jsem politik a touto problematikou jsem se zabýval jako předseda Úřadu vlády a dále ji sleduji jako občan, který má čtyři děti – a proč to neříci, mám o ně strach.
Nejen jako občana a politika mě děsí ono zvláštní klima zvolna prostupující a prorůstající i do politických postojů vyznačující se překvapivou lhostejností ke každodenním tragediím vlivu drog.
Dostalo to krycí název – liberální postoje a očekává se, že si na to prostě zvyknem. Jako si většina národa zvykla na socialismus, i my si máme zvyknout na to, že některé z našich dětí, či osob blízkých propadne drogám. Prostě neměli štěstí. Prostupující fatalismus završíme odsudky o odporných feťácích a představami o tom, jak a kam se jich zbavit. Jsou totiž naším černým svědomím.
Nejde jen o hloupost a nevědomost. Tyto tendence se nejhlasitěji (a o to nebezpečněji) ozývají od lidí nejen vzdělaných, graduovaných, sedících na vysokých postech, ale i od tak zvaných drogových odborníků, lidí, od kterých očekáváme vysokou motivaci a vůli při hledání řešení tohoto celospolečenského problému. Místo toho si máme zvyknout, že brát drogy je asi normální, že se jedná o trend, o kterém se hovoří jako takřka o přírodní zákonitosti. Ve snaze o společenský kompromis pak jsou účelově drogy děleny na měkké a tvrdé (nejedná se o cigarety Sparta – pro ty dříve narozené). Ty měkké jsou pak společnosti svým způsobem nabízeny jako takřka nevinná zábava, proti níž jsou konzumace alkoholu a tabakismus líčeny barvami pekla.
Kdo si dovolí špitnout jakoukoli námitku, je vystaven pranýři, ostrakizován jako konzervativní fosilie, přestává být společensky „in“.
Vzniká řada otazníků. Spojené státy americké jako jedna z významných oblastí konzumace drog a boje proti nim zahájila nekompromisní tažení proti kouření. Každý, kdo byl v poslední době v USA, ví, o čem hovořím. Toto tažení přebírá i Evropa do své legislativy a je vytvářena silná společenská intolerance proti nositelům tohoto jevu, často za hranice ústavních práv a svobod. Mnohdy se jedná o diskriminaci, jaká by v jiných případech nebyla vůbec možná. I přes různé výhrady lze však konstatovat, že tento trend má své výsledky. Kuřáků ubývá, ubývá prostoru pro kouření, s nekuřáctvím je dnes spojena i řada profesí a společenských postů, které jsou kuřákům zapovězeny.
Co to všechno znamená? Co tím chci říci? Chci tím říci, že pokud společnost chce, dokáže vytvořit politickou atmosféru, speciální legislativu i povědomí nulové tolerance k tomuto jevu. Dokáže mít i výsledky.
Proč tomu není stejně tak s drogami? Proč si dneska nikdo nedovolí tvrdit o kouření, že není až zas tak moc nezdravé, že kouření měkkých Spart je zdravější než těch tvrdých?
Zato kouření marihuany je považováno za nevinnou společenskou zábavu k projasnění atmosféry. Kdežto konzumace tabákových výrobků je hra se smrtí. Tak je to i povinně zdůrazňováno na každé krabičce cigaret. Proč ta dvojí míra tolerance?
Mým úkolem není na tyto otázky odpovídat. To je více méně námět do našeho rokování. Jen chci naznačit politickou rovinu problému, míru odpovědnosti politiky a politiků vůči tomuto jevu. Zda se umíme a chceme zbavit předsudečných tendencí, že je to problém neřešitelný, dokonce věčný.
Nemusí to být pravda. Ale to záleží na tom, zda budeme všichni chtít.