„Monitorovaná společnost“ byl název mezinárodní konference v Londýně, které jsem se spolu s ostatními představiteli úřadů na ochranu osobních údajů a soukromí z celého světa zúčastnil. I naše media tuto událost zaregistrovala a referovala o ní zejména přepisem některých článků z britského tisku. V nich se výhradně jednalo o kritiku britské společnosti, vyplývající ze zprávy Richarda Thomase, šéfa nezávislé organizace podporující přístup veřejnosti k oficiálním informacím. V ní se konstatuje, že Velká Británie se postupně přeměnila na společnost Velkého bratra, v níž jsou miliony lidí sledovány takřka od kolébky až do hrobu.
Podle této zprávy se čím dál tím více Britů dostává pod dohled, a sledovací techniky začínají významným způsobem ovlivňovat život lidí.
Tato technika se stala nerozlučnou součástí života společnosti.
Vždyť jen v tomto ostrovním státě funguje zhruba 4,2 milionu průmyslových kamer, což představuje jednu kameru na 14 obyvatel. Průměrný Brit tak může být nafilmován až třistakrát denně, a to při nejbanálnějších činnostech všedního dne, – nakupování, parkování, vcházení do budov, atd.
Stále rostoucí zájem o informace se dostává do stále intimnějších sfér.
Velká Británie vytvořila a uchovává nejrozsáhlejší databázi DNA svých občanů. V tomto směru se zasloužila o světový primát.
Za uplynulých 10 let shromáždila DNA – profily více než 3,5 milionů osob, včetně 24.000 dětí a mladistvých do 18 let věku.
Alarmující jsou nejen tato čísla, ale především skutečnost, že se v této kolébce demokracie tak dělo takřka bez žádné veřejné debaty, bez konzultace s veřejností, jak konstatoval profesor Sir Bob Hepple, předseda nezávislého mozkového trustu Nuffield Council on Bioethics.
Tyto trendy však nejsou jen výsadou Velké Británie. I další státy Evropy, včetně České republiky vykročily tímto směrem.
Pro příklad nemusíme jít daleko.
Ohledně databáze DNA – profilů náš Parlament schválil novelu trestního zákona, podle které se mohou pořizovat vzorky DNA násilím i od podezřelých osob. A to opět bez širší diskuse veřejnosti.
V informačním veletoči se nám vytrácí možnost dohlédnout důsledků těchto počinů, mezi něž může kupř. patřit i jedna z tradičních historických právních jistot – presumpce neviny.
I u nás existuje obrovský počet databází a registrů, do kterých se každodenně pořizují „kopie občanů“, tedy osobní, citlivá data. Vytvářejí se nové a zdokonalují se ty starší, včetně snah o jejich propojování.
Vzniká tak za matného povědomí a nevědomí občanů, veřejnosti souhlasící s něčím na základě neporozumění, zastřených důvodů a na zákonném podkladě onen zvláštní postmoderní paralelní svět – svět „Matrixu“.
V něm se občané specifickým způsobem, prostřednictvím svých osobních údajů, pohybují. Díky rozvoji informačních technologií jsou tyto informace o nás stále kvalitnější a komplexnější, než ty, které máme my o nás samých. Vždyť z některých biometrických údajů se o nás lze dočíst téměř všechno. K tomu připočtěme databáze našich hovorů (tedy i pohybu) mobilem, bankovní registry s evidencí našich účtů a transakcí, kamerové systémy, které monitorují náš pohyb na veřejných prostranstvích i v soukromých prostorech z důvodů ochrany majetku, monitorovací systémy na pohyb aut, různé typy čipových karet atd, atd. Databáze vznikající nejen z nutnosti, bezpečnostních důvodů, ale i pohodlí a finančního šetření institucí.
Probudili jsme se do „monitorovací, sledované společnosti“ vytvářející paralelní svět.
Svět, který vznikl jakoby mimoděk v souvislosti s technickým rozvojem, a v politickém rámci boje proti terorismu.
Svět odstartovaný 11. zářím, – svět ve znamení plíživému posunu v řadě invazních opatření do soukromí občanů.
Svět, ve kterém se opatření nezdůvodňují jen bojem proti terorismu, ale i „bojem proti terorismu a závažné trestné činnosti“.
Pojem závažné trestné činnosti, nespecifikovaný, však zůstává předmětem široké spekulace výkladů.
11.září vpustilo do našeho vědomí nejširší škálu obav a strachu. Oprávněně voláme po bezpečí. Jsme si však vůbec vědomi ceny ?
Uvědomujeme si vůbec, že společnost se dostává do situace, kdy vítězí „bezpečnost“ nad ochranou jednoho ze základních lidských práv – práva na soukromí.
Cítíme nutnost míry mezi ochranou lidských práv a přijímanými bezpečnostními opatřeními?
Nebo šok a hrůza převažují nad nutnou mírou racionality.
„Spánek rozumu, budí příšery“, napsal výstižně v komentáři k jedné z grafik cyklu Caprichos, slavný malíř F.Goya.
Vždyť vytvoření společnosti strachu je cílem terorismu.
Ale svět „Matrixu“, jako reakce tohoto strachu je naším vlastním výtvorem, nechtěným důsledkem terorismu v popření sebe samých.
Díky technickému pokroku možná vytvoříme tedy iluzi bezpečí za ztrátu jednoho ze základních kamenů naší civilizace – práva na soukromí.
Ale to bude jistě jiná společnost, jiná ( pokud je to možno tak nazvat) civilizace, jiný svět – svět „Matrixu“.
Hrozba „Matrixu“ je reálná. V ní občan, tak, jak je chápán naší civilizací, přestane existovat. Pak může být odstartován vznik nových totalitních systémů. Historicky dané, průvodní jevy jsou splněny: podceňování, bagatelizace, nezájem…..
Netečnost veřejnosti, nezájem o věci veřejné vehnal společnost do nejedné civilizační katastrofy.
Najděme vůli k veřejné diskuzi, vraťme „Matrix“ jeho světu.
Naše civilizace je přeci o nás a pro nás samé.