Tímto veršem začíná poslední báseň Rainera Maria Rilkeho,velkého básníka, který jako československý občan ve švýcarském sanatoriu Valmont u Montreux umírá dne 29. 12. s končícím rokem 1926 na leukémii.
Stalo se tak před osmdesáti lety a v jeho poslední básni se vyznává smrti v očekávání brzkého a bolestného konce.
Konce, který ukončil nejen jeho fyzickou pouť, ale i dílo, které je považováno za myšlenkové východisko celé moderní literatury 20. století.
Tento pražský rodák ( 4.prosince 1875 ) je jedním ze symbolů rozporů i vrcholů tehdejšího evropského myšlení i doby. Svými kontakty a vztahy je vázán nejen na tehdejší kulturní elitu, ale stává se také jedním z představitelů evropanství ve smyslu duchovního a kulturní souznění Evropy prolamující nacionální a politické hranice.
Ve smyslu její velké kulturní ideje.
Ideje procházející jejími všemi epochami, ideje tvořící její bytostný základ, snad i nesmrtelnou genetickou stopu.
Velký svět kulturní Evropy však odchází s jejími tvůrci a pro dnešního člověka představuje obtížně pochopitelnou enklávu.
Enklávu, k níž se vracíme s nostalgií a sentimentem, v jejíž návrat nevěříme, o níž se nikdo ani nepokouší.
A tak se ptám, zda zůstane odkaz velkých evropských jmen, odkaz Rilkeho jen šustěním papíru a dojetím z krásných slov bez vztahu k našemu životu a okolnímu dění.
Slova Rilkeho poslední básně…“v jistotě, že již nikdo mi neprodá další budoucnost…“ jakoby vyjadřovala zvláštnost konce epochy i jeho smrti. Obě zanikají na zhoubnou nemoc,- nemoc, na níž není léku.
Rainer Maria Rilke byl pochován 2.1. 1927 v Raronu.