Ke zveřejňování platů ve veřejné správě

Musím s politováním předeslat: Kurzívou citované pasáže jistě nebudou zajímat řadu novinářů; jsou totiž už měsíc dostupné, ale je zřejmě poněkud intelektuálně náročné je přečíst, také to stojí trochu času a pro někoho je nejspíš snazší vybrat si jen to, co chce slyšet... Dočítám se a slyším z různých médií, že Úřad pro ochranu osobních údajů odmítl rozsudek Nejvyššího správního soudu o možnosti zveřejnění platů státních úředníků. Názory tohoto druhu byly dovedeny až ad absurdum: Úřad „tvrdí, že platy vysokých státních úředníků nemá veřejnost co znát, neb jsou součástí jejich soukromí.“ Jak pak vysvětlit, že sám Úřad informace o platu svého předsedy a inspektorů poskytl – a činí tak běžně? Inu, novinář to označil za paradox... Důvod je ale asi třeba hledat někde jinde: Někteří novináři potřebují jednoduché vysvětlení, řešení pokud možno s kontroverzním vyústěním, bez ohledu na fakta. A jaká jsou fakta o pozici Úřadu pro ochranu osobních údajů v dané záležitosti? Odmítavě se vyjádřil k argumentaci Nejvyššího správního soudu v předmětné kauze, nikoli k rozsudku. Učinil tak vzhledem k tomu, že je mu svěřena mj. kompetence výkladu zákona o ochraně osobních údajů. Na základě právního posouzení totiž shledal, že český právní řád nedává možnost plošně zveřejňovat osobní údaje. Proto už 3. června publikoval právní názor, trvale elektronicky dostupný na jeho webových stránkách. Píše v něm mj.: Nejvyšší správní soud k otázce střetu ústavně zaručených práv na ochranu soukromí a ochranu osobních údajů s právem na přístup k informacím uvedl, že právo na ochranu osobních údajů není neomezené. Nejvyšší správní soud však nijak nereflektoval to, že ani právo na přístup k informacím není neomezené a výslovně odmítl aplikovat test proporcionality, tedy posoudit, které z uvedených práv, které je v mnoha případech nutno aplikovat zároveň, v konkrétním případě převáží. Přitom právě test proporcionality uvádí jako nezbytnost při posuzování obdobných situací Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí. Úřad je již, vzhledem k argumentaci NSS a její novinářské interpretaci, atakován „zhrzenými“ žadateli o nejrůznější plošné zveřejnění informací o platech (například učitelů na malém městě...). Zdá se, že takové požadavky vycházejí ze zvláštního pohledu na stav společnosti (i když o něm nemám žádné iluze), kdy se všeobecně automaticky předpokládá, že snaha rozkrádat majetek státu počíná už v případě odměňování asistentky či referenta, přičemž atributy jejich platů (snad s výjimkou mimořádných odměn) jsou relativně pevně vymezeny zákoníkem práce a příslušným nařízením vlády. Vítám tedy iniciativu doktora Sokola, která bude v souladu s argumentací Nejvyššího správního soudu a stane se popudem k dokonalému právnímu zdůvodnění plošného zveřejňování platů, „všech lékařů a zdravotního personálu ve veřejných zdravotních zařízeních, všech policistů, hasičů, učitelů, veškerých zaměstnanců všech státních podniků a dalších subjektů, které byly založeny nebo jsou kontrolovány veřejnou správou či obcemi (dopravní podniky, školy, společnosti pro správu a údržbu obecního majetku apod.), protože jejich soukromí není, podle názoru Nejvyššího správního soudu, nijak chráněno“. Těším se, že tak bude mít Úřad usnadněnou pozici v České republice a jasný podklad pro ojedinělý výklad na evropské půdě.