Proč je Orwell ještě naživu?

Proč jsou Orwellovy knihy stále čteny, uctívány a nalézají živý a dokonce i stále větší čtenářský ohlas? Přece to není tím, že se lidé opakovaně znovu a znovu kochají kritikou před čtvrt stoletím již dávno zaniklé parodie na komunistický režim. Odpověď je stejně jednoduchá jako děsivá. Je vlastně stejná jako odpověď, proč jsou stále třeba strhující romány Dostojevského nebo Tolstého, když carskému režimu již dávno odzvonilo. Velká díla literatury nejsou jen dobovou „publicistickou“ aktualitou, ale poznají se podle toho, že mají nadčasový přesah, že v každé době v nich nalézáme dějové, obsahové a formální paralely. Poznají se také tím, že jejich osten míří nejen směrem „ven“, ke kritice či reflexi dobových poměrů, ale kromě běsů doby, kdy čtenář dílo čte, odráží i běsy, které se odehrávají i uvnitř duše každého čtenáře. Odráží jeho rozpaky, pochyby, touhy, ideály i strachy, jeho sny i noční můry. A přesně takovým je Orwellovo dílo. Není jen odrazem toho, k čemu se čtenáři a dobová kritika vztáhli před padesáti lety. Není jen reflexí stalinské totality a estébáckého špiclování. Je odrazem a obrazem i dnešní doby, jejich absurdit, svárů, pochyb a měnících se představ o ideálním světě. V jiných kulisách, v jiném kontextu, ale stále stejně intenzivní, pravdivé a naléhavé. Orwellovy knihy stále žijí ne proto, že jsou dovednou „antistalinistickou“ agitkou, ale proto, že je to dílo stále současné, nadčasové, že vypráví o svobodě člověka, o svobodě smýšlení a o stále a stále proměnných hranicích toho, kam až je člověk ochoten dobrovolně obětovat svoji vlastní svobodu myšlení a konání za hodnoty jako vlastní bezpečí, blahobyt, přičinlivost a pracovitost. Kam až je člověk ochoten se vzdát kusu svobody vlastní na úkor svobody těch druhých? Jak moc a za jakých okolností člověk nakládá na pomyslné misky vah z jedné strany vlastní svobodu a vlastní práva a z druhé strany odpovědnost a povinnosti za sebe a za ostatní lidi kolem sebe? Do jaké míry a jaké prostředky je ochoten establishment použít, jen aby udržel své výsadní nadřazené postavení nad ostatními? Kde začínají a kde končí hranice zdánlivě prostých slov „svoboda“ a „demokracie“? A to jsou témata stejně stará jako lidstvo samo, podobně jako témata lásky, cti, hrdinství, krásy, vznešenosti, víry, dobra či zla. Orwellovo dílo je také o totalitě v nás a síle se jí vzepřít. Nastavuje zrcadlo i aktuálním otázkám dnešní doby. Orwell není v literatuře se svými antiutopistickými vizemi sám. Například i ve světoznámé knize Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět anglického autora Aldouse Huxleyho se objevují podobné motivy, kdy si člověk dobrovolně a uměle zvyšuje svoji spokojenost za cenu ztráty citů a emocí, a že tleská otupujícímu systému většinou až do chvíle, kdy se dotkne jeho samotného a obrátí se proti konkrétnímu člověku, který ještě před chvílí systém sám velebil. Bez toho, abychom chtěli klást příkré dobové paralely, musíme konstatovat, že jsme i dnes vystaveni stejným výzvám a otázkám jako v Orwellových románech. Systém, který se snaží člověka nenápadně spoutat, prohledat, analyzovat a vyhodnotit funguje dál. Všichni jsme dennodenně pod drobnohledem tisíců kamer na každém rohu, v každém obchodě, v dopravních prostředcích – prostě všude. Tleskáme tomu, vždyť je to pro naše dobro a bezpečí. Vůbec si neklademe otázku, zda a jak se snížila kriminalita, zda je ve městech klidněji, tišeji, čistěji, zda v tramvajích je v zimě měně smradu. A čím více je na ulicích nepořádku a v obchodech zlodějů, tím více systému tleskáme a voláme po dalším špiclování. Možná až do chvíle, kdy systém vyhodnotí, že jste se v metru bavil pět minut s mezinárodně hledaným teroristou, který se Vás ve skutečnosti ptal na cestu, až do chvíle, kdy jste v obchodním domě prošacován, protože to na kameře vypadalo, že si něco strkáte do kabátu. Sbíráme dnes informace o všem a o každém. Nikdo dnes nežije v žádné anonymitě. Každý, kdo jen trochu chce, může zjistit, kolik máte peněz na účtu, s kým a o čem se bavíte po telefonu, co máte od dětství rád, co nosíte, co vás baví, jakým sexuálním praktikám dáváte přednost, co si myslíte. Proč tomu netleskat, když nám to ulehčuje život? Až do chvíle, kdy nedostaneme prestižní místo ve firmě, neb personalista vygůglil naše podivné kamarády. Až do chvíle, než nedostaneme vízum do vysněné země, protože máme na facebooku člověka, který je v hledáčku jakýchsi služeb. Až do chvíle, kdy vám vykradou byt, protože jste si přece tuhle koupil tak nádhernou věc, že to musí vidět celý svět. Až do chvíle, kdy vám do postele přistane nádherná holka, po jaké jste celý život toužil, protože zrovna děláte v práci na něčem, co chce vědět i konkurence. Sbíráme informace o všem na světě a po celém světě. Jsou plošně odposlouchávány a vyhodnocovány miliony telefonních hovorů, miliony kamer detekují a analyzují obličeje a pohyby lidí, co chodí po ulici nebo jezdí metrem, satelity prošpikovávají doslova každý centimetr naší planety. A co víme o světě? Nic. Předpověděl někdo vleklou ekonomickou krizi, která nás nedávno zasáhla? Ne. Věděl někdo předem o atentátu na maratonu v Bostonu? Ne. Našlo se zmizelé malajské letadlo a 239 lidí v něm? Ne. Věděl někdo v roce 2014 byť týden předem o tom, že bude nějaké téma Ukrajiny? Ne. Ví – se všemi těmi odposlechy, kamerami a dalšími systémy – někdo vůbec něco? Ne. Vlastně ano, ví. Ví všechno o každém z nás. Až bude potřeba, vytáhne to. V jakém kontextu? To už nechte na systému. Telefonoval jste si s Kolibříkem? To nemůžete dostat zakázku. Psal jste si s Mazánkem? Bohužel, pro Vás na našem úřadu práci nemáme. Koupil jste si byt od Zametače? Tak to musíme prověřit Vaše majetkové poměry a daňová přiznání až do sedmého kolena. Co na tom, že jste kdysi normálně volali slovutnému panu primátorovi, že jste psal váženému podnikateli a koupil byt od osobnosti v čele státního zastupitelství. Dnes jsou to lumpové a vy jste v jednom pytli. Nemáte komu co vysvětlovat, dokazovat, odvolávat se … systém je anonymní. Nikdy se nedovíte, kdo na Vás co pustil. A pokud, tak je to „selhání jedince“. Já tvrdím, že nejde o jedince, ale o systém, který již žije svým vlastním životem, není vlastně ani nikým řízen, natož stranicky, a kterému všichni stále udílíme ovace. Jde o systém, kdy o všem a o každém je někde nějaká osobní informace. Systém, kdy kdykoliv, cokoliv a kdokoliv může být zpochybněno. A společně s Orwellem nezbývá nežli uzavřít naši úvahu o jeho odkazu jeho vlastními slovy: „Bylo by nemožné převést tuto pasáž do newspeaku a zachovat přitom smysl originálu. Nejvíce bychom se k tomu přiblížili, kdyby celou pasáž pohltilo jediné slovo crimethink.“ Naštěstí nám – stejně jako v Orwellově románu - zbývá ještě „mnoho literatury k překladu“. A také máme ještě čas se z opojení Velkým bratrem vzpamatovat.