Úvodem bych rád předeslal, že ačkoliv o povodních, (včetně té z roku 2002) proběhlo do dnešní doby v televizích, i jiných médiích, mnoho debat, v nichž skoro téměř v každé padlo moje jméno – nikdo mě nikdy k takové debatě nepřizval. Nemá nikdo odvahu se mnou na toto téma diskutovat?
Asi ne. Naopak zákeřně jsou opakovány mé výroky vytržené z kontextu a bohužel často i z času.
Tak tedy, zastavme se u času.
Charakteristikou povodně v Praze 2002 bylo to, že se vše vyvíjelo velmi rychle. Celé drama proběhlo ve 2 dnech. V pondělí jsem v 9 hod. přišel, jako obvykle, do kanceláře a už v 11:00 jsem vyhlašoval již v záchranářské bundě stav ohrožení – 3. stupeň povodňové aktivity. Krizový štáb zasedal téměř každé 3 hodiny a poté vždy byla tisková konference. Kromě toho se konaly rozhovory pro média i v terénu. Relevantních informací v těchto časových relací měla tedy média dost na to, aby informovala, pokud o to stála, objektivně. Protože se situace rychle měnila, je důležité přesně vědět KDY a CO bylo řečeno. Rozhodovaly hodiny a ne dny.
K situaci v metru.
O metru jsme informovali každé 3 hodiny na základě informací odborníků z Dopravního podniku, kteří byli členy krizového štábu. Nemá cenu rozebírat, co by se stalo, kdyby. Rozhodující je, že metro splnilo svůj účel, nikdo nebyl zraněn ani nepřišel o život. Moje činnost byla podrobena rozsáhlému vyšetřování policií a dvěma expertizám nezávislých expertních komisí. Dokonce jedné ze zahraničí. Všichni konstatovali, že mé řízení bylo v pořádku. Evakuovali jsme 50 000 lidí, což je větší okresní město. Ano, také i metrem.
Stále jsme měli na paměti dvě věci, které mě i dnes ještě v noci budí. Zabránit zmaření lidských životů a zabránit panice! Proto některé, někdy ne úplně správně formulované výroky. Jestli však to byly ony, co té panice zabránily, tak chybné nebyly.
Co říci na závěr.
Prahou protékalo 5500 kubíků za vteřinu. Nikdo nezemřel, což se nepodařilo bohužel žádnému jinému městu nad milion obyvatel v cestě té vlny. Povodeň přišla v době dvou měsíců před volbami… Uplatňoval jsem pravomoci, které nikdo nikdy v této lokalitě uplatňovat v takovém rozsahu nemusel. Vydal jsem přes 110 rozhodnutí s odvoláním se na výjimečný stav. Nikdo, bohužel ani vodohospodáři, nevěřil, že přijde něco tak obrovského. Mimochodem, v noci z úterý na středu mě navštívil ministr vnitra se svým štábem, jak to, že evakuujeme Karlín, když on má informace, že tam voda nepřijde! Pak se omluvil… Nedalo se spolehnout na informace z nejvyšších míst.
Ale co si budeme povídat, většinu médií zajímala jenom senzace, čekala na moji chybu, jako i někteří lidé z mého bezprostředního okolí. Přímo se na ni těšili.
Stát v čele krizového štábu při takové katastrofě je mimořádnou fyzickou i psychickou zátěží (kupř. nespat tři noci, analyzovat situaci, předvídat, vydávat okamžitá rozhodnutí, improvizovat, protože na tuto situaci nebyla známa řešení, atd.), vyčerpáním jsem v určitou dobu i ztrácel řeč…
A potom všem někdo považuje neustále za nutné opakovat některé výroky, které navíc situaci nikterak neovlivnily a v kontextu událostí jsou snad i lidsky pochopitelné.
Nejvíce mne děsí myšlenky, že těm, kteří takto neustále informují, ti mrtví snad, proboha, chybí…